Kde najít štěstí?

Všichni ho hledáme.

Souhlasíte?

Jenže to je ten problém. Když ho budeme hledat, nikdy ho nenajdeme. Musíme štěstí nacházet.

Jednoho dne jsem prohlásila, že chci být šťastná!

Ne chvilkově, ale opravdu každý jediný den.

Věřila jsem svému výroku na sto procent. Od té doby se probouzím i usínám s úsměvem a pozitivními myšlenkami. V mém životě se začali objevovat noví lidi, přečetla jsem si knihy o kterých jsem předtím neslyšela a které mě v mém přesvědčení utvrdily.

Vyberme si býti šťastnými.

Neděje se nic zásadního z čeho bych měla skákat do výšin, ale jsem ŠŤASTNÁ. Je to naše volba a to si mnozí z nás neuvědomují. Buď si vyberete být šťastný nebo nešťastný, obojí stojí stejné úsilí.

Na tohle si musí ale musí přijít každý sám.

Poslední dobou mám tendenci zaplétat do svých cestovatelských zážitků, zážitky vnitřní. Dlouho jsem lpěla na tom, že štěstí přichází od lidí, proto jsem také byla tolikrát zklamaná, ale to dlouhotrvající a jediné štěstí pochází z nás samotných. Co si o této myšlence myslíte?

Ještě než vás zavedu na dvě okouzlující místa, chtěla bych vám ukázat krátký poznatek z mého života, který mě velmi poučil.

Šla jsem v Reykjavíku po ulici, všímala jsem si lidí, tak jako obvykle. Ráda pozoruji lidi, některé už poznávám, protože chodím převážně stejnou cestou. Usmívám se na cizince a tak si obě strany předávají malou radost každý den.

Kluka z mého příběhu jsem ale neznala. Šel vedle mě po ulici, měl sluchátka v uších a na celé kolo si zpíval. Byl ve svém světě.

Co myslíte, že mi proběhlo hlavou?

Blázen!

Strašně jsem se smála, přišel mi tak absurdní. Bohužel ne v tom dobrém slova smyslu.

Stále pozoruji lidi, ale učím se od nich. Při své cestě za štěstím jsem si uvědomila, že tento kluk své štěstí našel. Šel, zpíval si, byl volný, byl sám sebou!

Užíval si svůj okamžik a nehleděl na ostatní lidi. Cítil své štěstí a posílal ho dál.

A kde jsou ty moje "šťastný místa"?

Vraťte se se mnou na okamžik do loňského roku. Místa které jsem měla možnost spatřit se mi zaryly neodvolatelně do srdce a vyvolaly mi pocit štěstí, na který nikdy nezapomenu.

Tak jo, vzhůru za dobrodružstvím!

Jökulsárlón

je islandská ledová zátoka a i když jsem doposud neprocestovala celý Island, je to rozhodně jedno z nejúchvatnějších míst, které jsem kdy viděla. V ledovcové laguně plavou obří kry ve všech odstínech modré. Příroda dokázala vytvořit dokonalý přírodní úkaz.

Když se na chvíli zastavíte a budete sledovat vodu, možná uvidíte malé tuleně, kteří si proplouvají mezi kry. Já je viděla. Byla jsem zaplavena úžasem nad touto chvílí. Kdyby to bylo reálné, zůstala bych tady napořád. Zátoku jsem viděla na spoustě fotkách, ale ten výjimečný pocit přišel až jsem to viděla na vlastní oči.

Slunečný, vlídný a okouzlující.

O kus dále na mořském pobřeží černo-černý písek a na něm vyplavené kusy ledu.

Věřím, že štěstí vychází ze stavu mysli nikoliv z vnějších událostí. Každopádně příroda mě činí šťastnou a uvědomuji si její hodnotu.

Možná také proto jsem se už v loňském roce zařadila do škatulky maso nelícního člověka, nemohu se řadit mezi vegany či vegetariány, ale je to cesta, kam bych jednou chtěla dojít. Změny si žádají určitý čas a ať chceme nebo ne čas je klíčem ke všemu.

Oheň a voda.

A co byl opravdu zážitek? Ten poklad si na pár sekund podržet. Dojít si pro ten zážitek ho ještě umocňuje. Musím říct, že na Islandu přijedete autem rovnou k těm nejznámějším místům a nemusíte chodit ani daleko. Já to kouzlo ale spatřuji jinde.

Na fotce ledovce si můžete všimnout černé barvy, která nám jasně připomíná vulkanickou činnost ostrova.

Síla.

Přívaly štěstí, které se hromadily v mém srdci při pozorování zátoky byly až neskutečné. Stojíte tam, pozorujete, posloucháte zvuky ptáků a šumění vody sem tam uslyšíte padající kus ledu do laguny. Byl to klid v duši. Ten pocit, který si chcete udržet napořád.

Příroda nám nadělila spoustu klenotů, ale jak už to tak bývá laguně je předurčené zmizet z povrchu země.

Kdy?

To vám neřeknu, ale je to jistota. Pokud jste tuhle nádheru ještě neviděli, jeďte hned.

Fjaðrárgljúfur

Islandský kaňon, který ani nedokážu vyslovit, rozhodně patří do top míst loňského roku. Dva kilometry dlouhý kaňon se nachází na jihovýchodním Islandu. Byl vytvořený postupnou erozí proudění vody z ledovce.

Při pohledu na neupravené fotky musí zaplesat srdce nejednomu z vás. Věřte mi, že jsem si tohle počasí vymodlila a můžeme tomu říkat štěstí.

Pohádková podoba Fjaðrárgljúfur má na obou stranách strmé tufové stěny, o nichž se říká že mají asi 2 miliony let.

Přede mnou se objevila dramatická scenérie, zelené údolí a po těch stékající vodopád. Jak víc se můžeme přírodě přiblížit? Tohle je přece svoboda! Žádný úhel ani fotografie bohužel nezachytí hloubku tohoto místa, Tady se musíte zastavit a tu silnou atmosféru sami načerpat.

Jak prozkoumat kaňon?

Můžete si vybrat ze dvou možností. Bud si projdete kaňonem uvnitř a přebrodíte přes řeku nebo ta snadnější varianta stezka nad kaňonem. Já bych samozřejmě chtěla zkusit i variantu první, ale na to si musím počkat zase do léta. Stezka nad kaňonem, kteří Islanďané postavili je bezpečná a jde se po ni jednoduše.

Znáte ty nádherné fotky na kterých není ani živáčka?

Takové fotografie vznikají na místech, kde by lidé neměli vstoupit. Bohužel se to děje denně. V loňském roce v dubnu byl právě díky tomu uzavřen i tento kaňon. Uzávěrka poskytla přírodě trochu času, aby se zregenerovala. Tím bych vám taky chtěla říct, buďme/te k přírodě ohleduplní.

Chtěla jsem vám nastínit mou cestu za štěstím. Stojí to velké úsilí, jednoho dne se vám ale mnohonásobně vrátí..

A pokud se pořád ptáte, kde to štěstí hledat?

Nikde.

Nacházejte ho.

Nejen sami v sobě ale i v maličkostech.

Přeji vám hodně štěstí, ať to pro každého z vás znamená cokoliv.